Robert Anton PoeplV prosinci jsme představili již třetí významnou osobnost našeho gymnázia a celého Kadaňska. Dne 20. února 1812 se v Želině u Kadaně narodil Anton Pöpl. Jeho otec tam působil jako venkovský učitel, matka se starala o jejich skrovnou domácnost. Malý Anton se projevoval jako velmi bystré dítě. Stal se oblíbencem vzdělaného želinského faráře Michaela Pollaka, zpovědníka v kadaňském alžbětinském klášteře, který jej začal uvádět do tajů německého a latinského jazyka. Když bylo Antonu Pöplovi jedenáct let, stal se v roce 1823 studentem piaristického gymnázia v Kadani. Splnil se mu tak velký sen, neboť přímo prahnul po vyšším vzdělání. O prvních letních prázdninách se přihodila událost, která ovlivnila celý jeho další život. V předsíni jejich želinského domu se v podlaze nacházely dveře do sklepa a kdosi z příbuzenstva je tehdy zapomněl zavřít. Mladý student jimi spadl a ošklivě se potloukl. Strýc jej však uprosil, aby i přes velké bolesti rodičům nic neříkal. Po prázdninách se studenti ke svému velkému rozhořčení dozvěděli, že kadaňské gymnázium bylo zrušeno a většina chlapců z Kadaňska byla nucena přesídlit na gymnaziální ústav do Chomutova. Zvláště Pöpl litoval toho, že se vzdálil rodnému Kadaňsku a s úctou vždy vzpomínal na někdejší kadaňské gymnaziální profesory.

Po pětiletém studiu se Anton Pöpl vážně rozhodoval, jak dál směrovat svůj život. Už delší dobu jej fascinovaly ideály dobrovolné chudoby a prostoty sv. Františka z Assisi a požádal proto o vstup do františkánského řádu. V letech 1828 až 1829 absolvoval v klášteře Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském noviciát a 30. října 1829 slavnostně přijal řeholní hábit a nové jméno Robert. Z Prahy se již jako františkánský klerik odebral ke studiu filosofie do kláštera v Plzni. Zde se začaly projevovat následky onoho nešťastného pádu v otcovském domě v Želině. Pravé rameno měl deformované a trpěl značnými bolestmi, takže si jeho zdravotních problémů všimli i představení. Nabídli mu dokonce propuštění z řádu, ale zastal se jej sám český provinční ministr františkánů Jan Nepomuk Fritschek, který obdivoval Robertovu vzdělanost, zbožnost a především houževnatost. Během plzeňských studií trávil Robert prázdniny střídavě doma v Želině a ve františkánském klášteře Čtrnácti sv. Pomocníků v Kadani.

Po ukončení filosofických studií v Plzni se vrátil do Prahy, aby studoval teologii. Dne 18. ledna 1832 byl imatrikulován na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Založil zde a také sám redigoval studentský časopis, v němž byly otiskovány aktuální zprávy, vědecké stati i literární příspěvky. Se svými přáteli, rovněž františkány, vytvořil vokální kvarteto. Jedním z jeho členů se stal též Hugo Seifert, pozdější kvardián františkánského kláštera v Kadani. V Praze se Robert konečně dostal do péče odborných lékařů, kteří mu předpověděli, že se s největší pravděpodobností nedočká třicátého roku svého života. Léta teologických studií utekla jako voda a Robert Anton Pöpl složil 4. února 1834 věčné řeholní sliby.

Už 2. srpna 1835 byl vysvěcen na kněze. Odebral se k františkánské komunitě při klášteře Čtrnácti sv. Pomocníků v Kadani, kde vzbudil velkou pozornost obyvatelstva svými logickými a zároveň strhujícími kázáními. Kvůli nedostatku kaplanů na Kadaňsku byl záhy pověřován povinnostmi v okolních farnostech. Roku 1835 působil v kostele Narození Panny Marie v Radonicích, roku 1838 v děkanském kostele Povýšení sv. Kříže v Kadani a v následujícím roce v kostele sv. Havla v Úhošťanech. Duchovní správu u kadaňských alžbětinek v klášteře sv. Rodiny na Špitálském předměstí vykonával v letech 1834 až 1843 Anton Schmidbach, penzionovaný děkan z krušnohorské Přísečnice. Po jeho smrti hledaly sestry náhradu a napadlo je vyžádat si právě františkána Roberta Antona Pöpla. Obrátily se hned s prosbou na litoměřického biskupa Augustina B. Hilla a františkánského provinčního ministra Gaudentia Tillingera. A skutečně dosáhly toho, že 1. listopadu 1843 byl u nich otec Robert ustaven spirituálem.

SirotčinecPöpl zde pak rozvíjel charitativní i další aktivity. Společně s Kadaňským katolickým spolkem pomáhal především sirotkům a opuštěným dětem, a tak vznikla myšlenka na založení sirotčince. Roku 1851 se Robert sešel v Praze s profesorem pediatrie Josefem W. Löschnerem, svým někdejším starším spolužákem z kadaňského gymnázia, aby s ním tento projekt konzultoval. V jeho záměru jej podporovaly i kadaňské sestry alžbětinky a o potřebnosti zřízení takovéto instituce osobně v Litoměřicích přesvědčil i biskupa Hilla. Měla být dokonce rozšířena klášterní zahrada, aby děti měly dostatek prostoru pro své hry i odpočinek. Poté byla celá záležitost předložena kadaňskému okresnímu hejtmanovi Josefu Poulovi a městské radě, kde bylo vše schváleno. Město dodalo zdarma cihly z městské cihelny a kadaňští radní vyhlásili společně s místním duchovenstvem dobročinnou sbírku, při níž bylo vybráno bezmála 5 tisíc zlatých. Svou přízeň tomuto bohulibému dílu projevil i sám císař František Josef I., když daroval 3.300 zlatých. Zvláštní péči o vznikající ústav projevovali vedle již zmíněného prof. Josefa W. Löschnera například spisovatel a novinář Ferdinand Stamm, rodák z Mezilesí u Přísečnice, a kadaňský kaplan Franz Böhm, který organizoval dobročinné akademie.

Základní kámen byl položen 1. května 1852 a již 20. září 1853 byla posvěcena nová budova sirotčince sv. Josefa. Svěcení provedl litoměřický biskup Hille, jenž ve svém kázání ostře kritizoval sílící materialistický komunismus: „Komunismus, kterému učí církev, říká – co je moje, to je tvoje. Světský komunismus ovšem hlásá – co je tvoje, to je moje!“ Sirotčinec se brzy zaplnil dětmi, které do té doby žily na ulici. Otec Robert se s pomocí ostatních kadaňských kněží staral o jejich vzdělávání, vodil je však i do přírody, kde si hrály a skotačily, podnikal s nimi výlety po celém Kadaňsku. Když bylo Robertovi padesát let, byl nucen ze zdravotních důvodů na řízení ústavu rezignovat. Jeho nástupcem se stal františkán Ambrosius Neuberger a Robert přesídlil do kláštera Čtrnácti sv. Pomocníků. Jeho nemoc se zhoršovala.

Dne 28. září 1866, na svátek českého zemského patrona sv. Václava, měl otec Robert Anton Pöpl svoje poslední kázání ve farním kostele sv. Václava v Čachovicích u Kadaně. Když vytušil, že se blíží jeho pozemský konec, chtěl si splnit ještě jedno poslední přání – uvidět nově postavený kostel sv. Václava v krušnohorském Výsluní. V doprovodu kadaňského radního Karla Laamera a františkána Huga Seiferta se tedy vydal do Krušných hor a z Výsluní se ještě naposled zahleděl na svůj milovaný kadaňský kraj. Namáhavá cesta zkrátila jeho dny. Doma v klášteře pak ulehl a 14. prosince 1866 zemřel, naprosto smířený s Bohem i lidmi.

PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.