HadwigerS mírným zpožděním bychom rádi představili únorovou osobnost, kterou se stal básník, spisovatel a literární expresionista Victor Hadwiger. Ve zlatých časech střední Evropy na přelomu 19. a 20. století, oné dekadentní i pokrokářské doby fin de si?cle, bylo kadaňské gymnázium vzdělávací institucí, jež vychovala celou řadu významných intelektuálů, literátů a politiků. K takovýmto osobnostem patřil též Victor Hadwiger, básník a spisovatel, označovaný za předchůdce literárního expresionismu. Narodil se v Praze 6. prosince 1878, ovšem své dětství a jinošství strávil na mnoha místech tehdejší rakousko-uherské monarchie. Jeho otec, rodák z Horšovského Týna, byl totiž lékařem vrchního štábu c. a k. armády, často měnil místa svého působení, a tak malý Victor poznal haličskou Přemyšl i hornouherské Košice. Ještě pestřejší byla jeho středoškolská studia.

V roce 1889 začal navštěvovat gymnázium v hornorakouském Kremsmünsteru, později v Hostinném na českém severovýchodě, v Plzni a nakonec v Kadani. Zde si zamiloval procházky kolem Ohře v uličkách Špitálského předměstí nebo cesty do Kadaňského hradu, tehdy kasáren, kde navštěvoval svého otce v jeho vojenské ordinaci. Právě v Kadani Victor Hadwiger roku 1898 úspěšně maturoval. Během gymnaziálních let začal psát své první básně a svět literatury jej pohltil natolik, že se roku 1899 zapsal ke studiu literárních dějin a filosofie na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V hlavním městě Českého království se připojil k literárnímu kroužku Jung-Prag, kde se jeho přáteli stali Paul Leppin a Oskar Wiener, přední osobnosti pražského pozdního romantismu. Nerozlučné přátelství uzavřel též s o deset let starším spisovatelem Gustavem Meyrinkem, jenž se později tolik proslavil románem „Golem”. Stýkal se s Maxem Brodem, přítelem Franze Kafky, s hercem Alexanderem Moissim a malířem Richardem Teschnerem, rodákem z Karlových Varů. Victor Hadwiger se záhy stal známou osobností pražské kavárenské bohémy. Byl vysoký a štíhlý s ostře střiženou kozí bradkou, pověstné byly jeho pestré kravaty a bláznivé klobouky.

Své básně, které z větší části napsal již během studií v Kadani, vydal v roce 1900 v Lipsku pod lakonickým názvem „Gedichte”. O prázdninách roku 1901 podnikl společně se svými univerzitními kolegy iniciační cestu do Paříže, která jej uchvátila svou intelektuální a uměleckou svobodomyslností. V následujícím roce zemřela Hadwigerovi matka a zároveň se definitivně rozešel s otcem, jenž odmítl finančně podporovat jeho poněkud lehkomyslný život. Mladý básník, zadlužený až po uši, opustil pražskou univerzitu a s malým stipendiem „Společnosti pro podporu vědy, umění a literatury“ a doporučeními svých literárních přátel odešel na jaře 1903 do Berlína jako pomocný redaktor liberálních novin Vossische Zeitung. Zde publikoval sbírku lyrických básní „Ich bin”, kterou si získal pozornost berlínských kulturních kruhů, živil se jako literární kritik, své básně otiskoval v novinách a časopisech, přátelil se s berlínskou bohémou. K jeho kumpánům patřili spisovatel Peter Hille nebo publicista Erich Mühsam, s nimiž v kavárnách i zapadlých lokálech soutěžil v pití a kouření.

Drtil jej světabol, který však byl zároveň pramenem jeho originálního umění. Svým extaticko-vizionářským stylem předjímal budoucí literární expresionismus, který se pak rozvinul po 1. světové válce. Teprve manželství se spisovatelkou Else Strauß přineslo Hadwigerovi určitou životní stabilitu. Jeho proslulost vzrůstala, básně z jeho pera se objevily v prestižních antologiích Das Blaubuch, Hyperion a Aktion. Roku 1911 publikoval novelu „Der Empfangstag” a v jednom svazku vyšly i jeho pitoreskní milostné příběhy „Blanche” a „Des Affen Jogo Liebe und Hochzeit”. Slibnou literární kariéru však přerušila náhlá smrt, která jej zcela nečekaně zastihla 4. října 1911 v Berlíně-Charlottenburgu. Nebylo mu ani třiatřicet let. Přátelé pak z jeho pozůstalosti vydali mimo jiné lyrickou sbírku „Wenn unter uns ein Wandrer ist” (1912) a dva realistické a poněkud drsné romány “Abraham Abt” (1912, česky vyšel až v roce 1994 v překladu Ludvíka Kundery) a „Il Pantegan” (1919).

Hadwigerova próza se vyznačuje neotřelou fantastičností a temnou až démonickou atmosférou. V období mezi světovými válkami upadlo jeho dílo v zapomenutí, teprve od 60. let 20. století je znovu objevován jakožto prorok zkázy onoho nedávno minulého věku. Ve svém významu pro modernu je dnes srovnáván s Marinettim, Schönbergem, Picassem, Kandinským i Robertem Walserem. Ozvukem Hadwigerova studentského života v Kadani je patrně báseň Labutí píseň z jeho prvotiny „Gedichte”.

PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.

Ve zlatých časech střední Evropy na přelomu 19. a 20. století, oné dekadentní i pokrokářské doby fin de si?cle, bylo kadaňské gymnázium vzdělávací institucí, jež vychovala celou řadu významných intelektuálů, literátů a politiků. K takovýmto osobnostem patřil též Victor Hadwiger, básník a spisovatel, označovaný za předchůdce literárního expresionismu. Narodil se v Praze 6. prosince 1878, ovšem své dětství a jinošství strávil na mnoha místech tehdejší rakousko-uherské monarchie. Jeho otec, rodák z Horšovského Týna, byl totiž lékařem vrchního štábu c. a k. armády, často měnil místa svého působení, a tak malý Victor poznal haličskou Přemyšl i hornouherské Košice. Ještě pestřejší byla jeho středoškolská studia.
V roce 1889 začal navštěvovat gymnázium v hornorakouském Kremsmünsteru, později v Hostinném na českém severovýchodě, v Plzni a nakonec v Kadani. Zde si zamiloval procházky kolem Ohře v uličkách Špitálského předměstí nebo cesty do Kadaňského hradu, tehdy kasáren, kde navštěvoval svého otce v jeho vojenské ordinaci. Právě v Kadani Victor Hadwiger roku 1898 úspěšně maturoval. Během gymnaziálních let začal psát své první básně a svět literatury jej pohltil natolik, že se roku 1899 zapsal ke studiu literárních dějin a filosofie na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V hlavním městě Českého království se připojil k literárnímu kroužku Jung-Prag, kde se jeho přáteli stali Paul Leppin a Oskar Wiener, přední osobnosti pražského pozdního romantismu. Nerozlučné přátelství uzavřel též s o deset let starším spisovatelem Gustavem Meyrinkem, jenž se později tolik proslavil románem „Golem”. Stýkal se s Maxem Brodem, přítelem Franze Kafky, s hercem Alexanderem Moissim a malířem Richardem Teschnerem, rodákem z Karlových Varů. Victor Hadwiger se záhy stal známou osobností pražské kavárenské bohémy. Byl vysoký a štíhlý s ostře střiženou kozí bradkou, pověstné byly jeho pestré kravaty a bláznivé klobouky.
Své básně, které z větší části napsal již během studií v Kadani, vydal v roce 1900 v Lipsku pod lakonickým názvem „Gedichte”. O prázdninách roku 1901 podnikl společně se svými univerzitními kolegy iniciační cestu do Paříže, která jej uchvátila svou intelektuální a uměleckou svobodomyslností. V následujícím roce zemřela Hadwigerovi matka a zároveň se definitivně rozešel s otcem, jenž odmítl finančně podporovat jeho poněkud lehkomyslný život. Mladý básník, zadlužený až po uši, opustil pražskou univerzitu a s malým stipendiem „Společnosti pro podporu vědy, umění a literatury“ a doporučeními svých literárních přátel odešel na jaře 1903 do Berlína jako pomocný redaktor liberálních novin Vossische Zeitung. Zde publikoval sbírku lyrických básní „Ich bin”, kterou si získal pozornost berlínských kulturních kruhů, živil se jako literární kritik, své básně otiskoval v novinách a časopisech, přátelil se s berlínskou bohémou. K jeho kumpánům patřili spisovatel Peter Hille nebo publicista Erich Mühsam, s nimiž v kavárnách i zapadlých lokálech soutěžil v pití a kouření.
Drtil jej světabol, který však byl zároveň pramenem jeho originálního umění. Svým extaticko-vizionářským stylem předjímal budoucí literární expresionismus, který se pak rozvinul po 1. světové válce. Teprve manželství se spisovatelkou Else Strauß přineslo Hadwigerovi určitou životní stabilitu. Jeho proslulost vzrůstala, básně z jeho pera se objevily v prestižních antologiích Das Blaubuch, Hyperion a Aktion. Roku 1911 publikoval novelu „Der Empfangstag” a v jednom svazku vyšly i jeho pitoreskní milostné příběhy „Blanche” a „Des Affen Jogo Liebe und Hochzeit”. Slibnou literární kariéru však přerušila náhlá smrt, která jej zcela nečekaně zastihla 4. října 1911 v Berlíně-Charlottenburgu. Nebylo mu ani třiatřicet let. Přátelé pak z jeho pozůstalosti vydali mimo jiné lyrickou sbírku „Wenn unter uns ein Wandrer ist” (1912) a dva realistické a poněkud drsné romány “Abraham Abt” (1912, česky vyšel až v roce 1994 v překladu Ludvíka Kundery) a „Il Pantegan” (1919).
Hadwigerova próza se vyznačuje neotřelou fantastičností a temnou až démonickou atmosférou. V období mezi světovými válkami upadlo jeho dílo v zapomenutí, teprve od 60. let 20. století je znovu objevován jakožto prorok zkázy onoho nedávno minulého věku. Ve svém významu pro modernu je dnes srovnáván s Marinettim, Schönbergem, Picassem, Kandinským i Robertem Walserem. Ozvukem Hadwigerova studentského života v Kadani je patrně báseň Labutí píseň z jeho prvotiny „Gedichte”: