Židovské městoDne 15. září 2017 se třídy 4. B a 4. A vydaly na exkurzi do části pražského Židovského města. Součástí exkurze byla nejprve přednáška o tom, co v době druhé světové války znamenalo být židovským uprchlíkem, jaké nástrahy museli Židé překonávat. Následně jsme zapojili naše mozkové závity k navržení nových práv a povinností pro uprchlíky na základě podkladů, které jsme zpracovávali ve skupinách. Ve skupinách naštěstí panovala dobrá nálada a tak jsme se s chutí pustili do zadaných úkolů. Po skončení zajímavé přednášky jsme se nedočkavě odebrali k odchodu z učebny za dalším programem.

Rychlostí blesku jsme se přesunuli k židovské Staronové synagoze. Mužská část třídy dostala při vstupu jarmulku, která jim zůstala jako suvenýr.  Od paní průvodkyně jsme byli poučeni, že muži musí mít v synagoze jarmulku, aby jejich temeno nebylo v přímém kontaktu s bohem. Naše pocity byly smíšené. Synagoga zevnitř vypadala dočista jinak, než jak jsme zvyklí v křesťanském kostele. Rozesadili jsme se do lavic, které lemují modlitebnu a vyslechli si všemožné zajímavosti o synagoze, jak probíhá židovská modlitba a další různé zajímavosti a pověsti. Atmosféra doslova zhoustla, když jsme se dozvěděli, že ve stejné síni, kde jsme seděli, dříve kázal slavný rabi Löw. Jako důkaz slouží jeho židle, ve které kázal. Podle pověsti si do ní nikdo nesmí sednout nebo do roka a do dne zemře. Nad čímž se možná někteří z nás mírně v duchu pousmáli, ale po připomenutí, že do oné židle si měl sednout Reinhard Heydrich a opravdu do roka a do dne zemřel, úsměv nás přešel.

Naše kroky dále směřovaly k Pinkasově synagoze a následně na starý židovský hřbitov. Na stěnách muzea jsme si mohli přečíst obyvatele Prahy i okolí, kteří zemřeli v koncentračních táborech během druhé světové války. Monotónní hlas nám předčítal všechna jména napsaná na zdech a na nás padl skličující pocit. Ani kresby, které pocházely od dětí z Terezína, nám moc na náladě nepřidaly.

Židovské městoNálada se ale zase vylepšila, ač se to zdá trochu podivné, na židovském hřbitově. Mohli jsme si prohlédnout hroby už z 16. století nebo si položit kamínek na hrob rabiho Löwa a něco si přát. Přání ovšem musí být nesobecké a neubližovat druhým osobám.

Jak už to tak bývá, každá exkurze má svůj konec a kdo ví, třeba si zrovna někdo přál, aby se na toto magické místo ještě někdy vrátil a ještě hlouběji pronikl do dějin židovského národa.

Petra Jiříková